Adventisté a politika: Jde to dohromady?

"I když nejsme z tohoto světa, jsme zodpovědni za to, abychom zprostředkovávali Boží hlas ve věcech, kterými se svět zabývá."
Jane Sabes

Abraham, Josef, Ester, Daniel, Mojžíš – to jsou jména, která zná téměř každý. Zkusme se ale zamyslet, jakým způsobem se tito i jiní bibličtí hrdinové dostali na důležitá místa. Přemýšlejme, jaké požehnání to světu přineslo, že zastávali důležité politické posty.

Josef dovedl vykládat sny – a tento dar, který získal od Boha, využil tehdy, když Egyptu předpověděl sedm let prosperity i následující stejně dlouhé období hrozného hladu. Poté připravil plán, který vedl k záchraně národa v této nebezpečné době. Za tuto cennou radu získal mimořádnou odměnu – byl jmenován správcem celé země a stal se po králi druhým nejdůležitějším mužem v zemi. „Proč se Bůh rozhodl Josefa vyvýšit tak, aby mezi Egypťany zaujal tak významnou pozici? K tomu, aby dosáhl svých záměrů, mohl přece zvolit i jiný způsob… On se ale rozhodl, že Josefa učiní světlem, proto ho postavil do královského paláce, a nebeské světlo se tak mohlo šířit široko daleko… Podobně tomu bylo i s Mojžíšem – i prostřednictvím jeho osoby se mohlo světlo rozzářit poblíž trůnu nemocnějšího pozemského vládce, a všichni tak měli příležitost poznat pravého a živého Boha.“1

Podobnou zkušenost jako Mojžíš prožili i Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš. Král Nebúkadnesar rozpoznal potenciál, který se skrýval v těchto mladých lidech, a rozhodl se, že je nechá vyškolit, tak aby mohli v jeho království zastávat důležité pozice. „Tak to je ten židovský zajatec, jak rozvážně a sebevědomě si počíná v přítomnosti nemocnějšího světového vládce… Král králů se právě chystal sdělit babylonskému králi velkou pravdu.“2 Král pak Daniela odměnil tím, že ho „povýšil, dal mu mnoho velikých darů i moc nad celou babylonskou krajinou a učinil ho nejvyšším správcem všech babylonských mudrců. Ale Daniel prosil krále, aby správou babylonské krajiny pověřil Šadraka, Méšaka a Abed-nega. Daniel sám zůstal na královském dvoře.“ (Da 2,48.49)

Do řady Bohu oddaných jedinců, kteří působili ve veřejné správě, lze dále začlenit Ezdráše. Způsob Ezdrášova života “mezi Židy, kteří zůstali v Babyloně, byl natolik neobvyklý, že to upoutalo pozornost krále Artaxerxe, se kterým Ezdráš mohl neskrývaně hovořit o Boží moci… Král měl k Ezdráši hlubokou důvěru, a proto mu prokazoval přízeň… Jmenoval ho mimořádným vyslancem médo-perské říše a udělil mu rozsáhlé pravomoci.“3 Také Nehemjáš, hlavní úředník (číšník) pro královu bezpečnost, „měl možnost neomezeného přístupu k Artaxerxovi. Z titulu své funkce a díky svým schopnostem a důvěryhodnosti se stal královým přítelem a rádcem.“4

Obadjáš, další z těch, kdo byli hluboce oddáni Pánu, byl jmenován místodržícím v paláci krále Achaba (1 Kr 18). Ve své věrnosti vůči Bohu nezakolísal i přesto, že na dvoře nejbezbožnějšího izraelského krále zastával tak významný post. Obadjáš navíc – díky tomu, jak významnou zastával pozici – mohl během tříapůlletého hladomoru skrýt a uživit sto Božích proroků.

A pak je tady Ester, která se z Boží prozřetelnosti stala královnou v médo-perské říši. Pouze ona mohla díky svému postavení zmařit Hamanovy plány, jejichž cílem bylo vyhladit Boží lid. A jejímu strýci Mordokajovi, který varoval krále Achašveróše před úkladnou vraždou, se dostalo pocty, která předtím příslušela Hamanovi, totiž že král „jeho křeslo postavil nad křesla všech velmožů, které měl při sobě.“ (Est 3,1)5

Na rozdíl od Starého zákona hledají novozákonní pisatelé více království spravedlnosti. Nicméně i v Novém zákoně se setkáváme s lidmi, kteří působí ve veřejné sféře. Jedním z nich je Zacheus. Lukáš líčí dramatickou změnu, kterou Zacheus prožil, když se setkal s Kristem. Výsledkem tohoto setkání bylo, že tento muž, který měl v minulosti tak špatnou pověst, nyní s čistým svědomím vyrovnal své dluhy. Z textu přitom nelze vysledovat jakýkoli náznak toho, že by Kristus vyzval Zachea, aby se vzdal své pozice hlavního výběrčího daní v Jerichu.

Dalším příkladem je postava Jana Viklefa, křesťana novodobé historie, který zastával různé státní funkce. Ellen Whiteová píše: „V době, kdy působil jako králův kaplan, vyslovil Viklef svůj protest proti placení poplatku, který papež požadoval od anglického panovníka… Papežovy požadavky vyvolaly velké znechucení, tím více však Viklefovo učení ovlivnilo představitele národa… Král znovu povolal Viklefa, aby hájil práva anglické koruny proti zásahům Říma. Jako královský velvyslanec strávil dva roky v Nizozemí… Krátce po návratu do Anglie dostal Viklef od krále faru v Lutterworthu. Král ho tím ujistil, že jeho výroky nevzbudily panovníkovu nelibost. Viklef měl vliv jak u dvora, kde působil na rozhodování o dalších opatřeních, tak mezi lidem při utváření jejich víry.“6

Při pohledu do historie zjišťujeme, že Kristovi následovníci nejednou ovlivňovali ty, kdo byli u moci. Všichni se vyznačovali tím, že měli vytříbený charakter, chovali respekt k těmto mocným a byli citliví na Boží hlas. Příklad, který dali svým životem, podtrhuje význam služby, kterou křesťané konají ve veřejné sféře.

Odhlédneme-li od příkladů z Písma, existuje značná názorová různorodost, pokud jde o míru angažovanosti křesťanů v politice. Zdá se, že postoj věřících ke státním strukturám se pohybuje mezi dvěma extrémy. Na jedné straně jsou ti, kdo se – podobně jako svědkové Jehovovi – distancují od všeho, co třeba i jen „zavání“ politikou; odmítají jakkoli se na ní podílet, nechodí k volbám, vyhýbají se vojenské službě, nenechají se volit do žádných funkcí - to vše na základě přesvědčení, že „všechny vlády jsou pod nadvládou satana“.7 Tento postoj je v ostrém protikladu k přístupu katolické církve, která pravidelně zveřejňuje svá stanoviska k sociálním otázkám a k politickým záležitostem vůbec. Pracovníci Úřadu pro styk s vládou (Office of Government Liaison) předkládají Kongresu stanoviska reprezentující zájmy církve8 a na webových stránkách informují věřící katolického vyznání o postojích církve k různým politickým otázkám.9 Na opačné, pravé straně pomyslného názorového spektra jsou ti, kdo by nejraději ustavili Kristovo království tady na zemi a chtěli by zřídit moderní teokracii.

„Cizinci a přistěhovalci“

Církev adventistů je v otázce politické angažovanosti reprezentantem dvojího přístupu – ovšem s jednou výjimkou, a tou je obrana náboženské svobody. Zdá se, že nejvíce problémů jí působí interpretace a aplikace pěti oddílů Písma. Zaprvé jde o text, který říká, že křesťané jsou na planetě Zemi „jen cizinci a přistěhovalci“ (Žd 11,13-16; Fp 3,20-21). Také některé chvalozpěvy církve hovoří o Božím lidu jako o „poutnících“. Měly by nás však texty odkazující na „jiný svět“ vést k závěru, že věřící lidé nemají morální zodpovědnost za tento náš nynější pozemský domov?

Ježíše Krista se kdysi ptali, v čem spočívá křesťanská zodpovědnost. Otázka zněla: „Komu by se měly platit daně, Bohu, nebo císaři?“ Bylo to právě při této příležitosti, kdy Mistr zavedl koncept dvojího občanství. Tehdy jasně řekl, že zodpovědni jsme v obou směrech – za království pozemské i nebeské (Mt 22,15-22; viz také Ř 13). Pokud to není v rozporu s jejich svědomím, mají křesťané dodržovat státní zákony a podporovat státní zájmy, zároveň však mají mít na zřeteli vyšší, nebeské poslání (2 K 5,20).

Boží role v „pozemské vládě“

Druhý biblický koncept, se kterým se křesťané potýkají, je rozpoznat, jakou roli hraje v pozemské vládě Bůh, a jakou my sami. Uvážíme-li, že Bůh je ten, kdo vládce dosazuje i odvolává (Da 2), neznamená to, že angažovanost křesťanů v politice je čímsi nadbytečným, jen jakýmsi vměšováním se do záležitostí, se kterými nemají co do činění?

Ve skutečnosti pochopitelně platí, že všichni vládnoucí představitelé – ať jsou to prezidenti, premiéři či králové – vládnou na základě Božího rozhodnutí. Zamysleme se například nad tím, jak Bůh uplatňoval svou vládu nad pyšným babylonským králem Nebúkadnesarem. Jednoho dne král vyšel na střechu královského paláce a přemítal: „Zdali není veliký tento Baylon, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo. Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlit s polní zvěří. Dají ti za pokrm rostliny jako dobytku. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad liským královstvím a že je dává, komu chce.“ (Da 4,26-29) Tato zpráva je jasným dokladem toho, jak Bůh uplatnil svou moc nad pozemským vladařem.

Prorok Micheáš (6,8) nás upozorňuje na odpovědnost, kterou máme jako věřící – že bychom měli s co největší pokorou uplatňovat právo a šířit milosrdenství. Podobně prorok Amos (5,24) volá, „ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok“. Mohli by se snad Boží samaritáni s klidným svědomím střetávat s ubožáky podél cest, aniž by se zajímali o to, jak snížit kriminalitu? A bylo by od křesťanů zodpovědné, kdyby denně „sytili hladové“ a přitom by nevěnovali pozornost ekonomické situaci ve své zemi a nehledali způsob, jak by ji mohli vylepšit? Podílet se na tvorbě politického života, to je jeden ze způsobů, jak křesťané mohou prakticky projevit svou víru – tím, že se budou zajímat o lidi kolem sebe.

Netáhnout jho s nevěřícími

Třetí věc, na kterou upozorňují ti, kdo se snaží křesťany odradit od toho, aby se podíleli na správě věcí veřejných, je, že nemáme táhnout jho s nevěřícími (2 K 6,14-17). Důraz přitom kadou na to, že „spojením se světem“ se člověk duchovně poskvrní nebo bude nucen dělat kompromisy, pokud jde o zachovávání zásad.

K teologům, kteří podporují tento biblický princip, patří Ronadl Thiemann, děkan Harvard University´s Divinity School. Píše, že „právě kvůli tomu, že pluralitní společnost vyžaduje dialog a výměnu názorů s těmi, kdo jsou „odlišní“, poskytuje prostor, v jehož rámci – v dialogu s lidmi zastávajícími odlišná stanoviska – hledá víra porozumění.“10 Veřejné fórum poskytuje nicméně dobrou příležitost, kdy je možné držet se Ježíšovy výzvy, že máme být obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice (Mt 10,16).

Boží království a svět

Jako čtvrtý argument, který je namířen proti tomu, aby křesťané vstupovali do politiky, lez uvést Ježíšova slova: „Moje království není z tohoto světa.“ (J 18,36) Při této příležitosti se odkazuje na následující text Ellen Whiteové: „Vláda, za které žil Ježíš, byla úplatná a nespravedlivá. Všude se projevovala zkaženost – vyděračství, nesnášenlivost a kruté násilí. Přesto se Spasitel o žádnou vnější nápravu společnosti nepokusil. Nenapadal nešvary národa ani neodsuzoval jeho nepřátele. Nezasahoval do pravomoci či správy vládnoucích vrstev. Ježíš, který je nám příkladem, se ve světských záležitostech držel stranou. Ne však proto, že by byl lhostejný k lidskému utrpení, ale proto, že lidským úsilím a vnějšími zásahy je odstranit nelze. Náprava musí začít změnou srdce každého jednotlivce, jen tak může být úspěšná.“11

Mezi křesťany by se sotva našel někdo, kdo by chtěl tvrdit, že povznesení člověka a lidské společnosti je věcí legislativních opatření nebo zákonů vydaných vládou. Jde spíš o změnbu srdce a následnou proměnu charakteru a způsobu jednání. Tím se pak může měnit i společenské klima a společnost jako taková. Záměrem výroku Ellen Whiteové však nebylo vymezit „koridor“, ve kterém by křesťané měli působit.

Ellen Whiteová naopak vystupovala na veřejnosti – například proti přísným opatřením, která nařizovala uzavřít salony12, proti ustanovení nedělního zákona13, nebo proti „hříchu otroctví“.14 Stejně tak během americké občanské války vystupovala na obranu adventistů s.d., jimž hrozila povinná vojenská služba.15

Mladým lidem, kteří přemýšleli o politické dráze, adresovala tato slova: „Milí mladí přátelé, co je cílem a smyslem vašeho života? Chtěli byste dosáhnout vzdělání, které vám pomůže získat ve světě jméno a postavení? Zaujala vás představa, kterou se neodvažujete ani vyslovit, že jednoho dne se vyhoupnete na špici intelektuálních elit, že usednete v poradních sborech či legislativních radách, kde se budete podílet na tvorbě zákonů? Jestliže po něčem takovém toužíte, není na tom nic špatného. Každý z vás může dosáhnout významného postavení. Neměli byste se spokojit s průměrnými výsledky. Dejte si vysoký cíl a snažte se vynaložit maximální úsilí na jeho dosažení.“16

Život Ellen G. Whiteové je dokladem toho, že křesťn se může zapojit do profeisonální politiky a že to nemusí dělat „partyzánským“ způsobem, ale tak, že bude o politických otázkách pozorně přemýšlet a následně i zodpovědně jednat.

Adventistům vstupujícím do politiky se samozřejmě doporučuje držet se v určitých věcech „zpátky“: (1) ti, kdo „vyučují Bibli“ ve sborech a školách, by neměli vyjadřovat své preference týkající se politických stran nebo politických témat; vnáší to zmatek do mysli druhých a v církvi to může vyvolat rozkol; (2) členové církve jsou odrazováni od toho, aby se při volbách drželi určitého politického směru, „protože nevíme, koho bychom měli volit“; (3) členové církve jsou nabádáni k tomu, aby se „nedrželi žádného konkrétního politického programu“ nebo politického uskupení. Ellen Whiteová připomíná, že adventisté by se měli řídit vyššími, svatými zásadami; (4) členové církve by neměli spolupracovat s politiky, kteří nepodoprují náboženskou svobodu; (5) křesťané by neměli nosit „politické symboly“, které by jakýmkoli způsobem mohly vést k rozdělení uvnitř církve; (6) desátky by neměly sloužit k tomu, aby se jimi komukolii platilo za „řečnění na politická témata“; (7) církevní publikace by neměly vychvalovat vlivné jedince, kteří jsou pouhými smrtelníky, a neměla by se vychvalovat jejich práce, protože ta pomíjí.17

Jestliže žijí příkladným životem, jsou křesťané jako listy, které „všichni znají a mohou je číst“ (2 K 3,2); jejich záměrem je získat občany pro Kristovo věčné království.

Oddělení církve od státu

Oddělení církve a státu, to je pátý a také nejpádnější argument namířený proti křesťanům, kteří mají zájem angažovat se v politice. Pro křesťany může být nicméně překvapující, že v případech, kdy má dojít na spojení věcí svatých a světských, protěžují vlády většinou zájmy náboženských společenství. Bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová napsala: „Povětšinou nemáme zájem na tom, aby naši lídři zaměňovali svou vlastní vůli s Boží vůlí, už vůbec po nich ale nechceme, aby přehlíželi náboženské a morální principy.“18

Důsledné vymezení vztahů mezi státem a církví je užitečné v mnoha směrech; náboženské skupiny tak mohou díky zdravým politických strukturám získat takové výhody, jako je osvobození církevního majetku od daní, nebo federální podporu pro studenty, kteří v USA navštěvují církevní vzdělávací zařízení vyššího stupně. Existují samozřejmě i další výhody. Kromě toho ale uvažme i to, s jakými obtížemi by se církev musela potýkat, kdyby neexistovala státem garantovaná náboženská svoboda a zákony vůbec.

Stejně tak se můžeme zamýšlet nad tím, jak ochuzené by byly národy, kdyby jejich součástí nebyli bohabojní jedinci. Lidé, kteří ctí vysoká morální měřítka, prokazují lásku svým bližním, provozují místní potravinové banky a poskytují mezinárodně koordinovanou pomoc při různých živelných pohromách, mohou tímto způsobem uplatňovat ve společnosti pozitivní vliv. „Kdyby byli Boží služebníci na zemi vyhlazeni a Duch svatý odstoupil od lidí, propadl by svět úplnému zpustošení a zkáze, které přináší satanova vláda. Bezbožní si to sice neuvědomují, ale za všechna požehnání ve svém životě vděčí přítomnosti Božího lidu, kterým pohrdají a který utlačují.“19

Závěr

Adventisté sedmého dne hrají důležitou roli, pokud jde o vládnutí národům. Drží-li se křesťané v politickém ústraní, což politolog David Easton nazývá „dělením hodnot z moci úřední“20, zůstává politická sféra v rukou nevěřících: tvorba školské vzdělávací soustavy a státní politiky nebo rozhodování o otázkách globálního významu, to vše se děje bez toho, že by se vzal v úvahu také pohled křesťana – adventisty. Mají si ti, kdo jsou u moci, vykládat naše mlčení tak, že adventisté nemají na tyto otázky žádný názor, že nemají čím přispět do diskuse?

Jistě, život víry je důležitější než politika. Jako křesťané jsme vyslanci Kristova království, a nikoli určité politické strany. Politika je značně vrtkavá záležitost, a pokud si člověk nedá pozor, může ztráta politických bodů znamenat promeškanou příležitost a ztrátu hlasů těch voličů, kteří dosud patřili k zastáncům protichůdného názorového spektra. Pro křesťany však musí být prioritou „Boží povolání“.

Na stránkách Písma se setkáme s mnoha jedinci, kteří se zpronevěřili poslání, jež jim Bůh svěřil. Krále Saula natolik pohltila touha zničit svého domnělého nepřítele, že naprosto selhal jako ten, kdo měl národ vést k Božímu idálu. Jiný příklad poskytuje David. Podle pokynů, které dostal od Boha, král neměl provádět sčítání mužů schopných vojenské služby; toto sčítání bylo projevem strachu a snahy založit vlastní bezpečnost spíš na velikosti armády než na spolehnutí se na Boží moc. Král přesto nařídil provést toto sčítání. Výsledek jeho rozhodnutí byl devastující. Král Šalomoun, nejmoudřejší z lidí, dopustil úpadek vlastního národa, což byl přímý důsledek Šalomounovy slabosti pro ženy. Další příklad nabízí král Ezechiáš. Když vítal představitele babylonské říše, vychvaloval ekonomickou prosperitu vlastní země, spíš než aby jim poukázal na Boha, „zdroj“ tohoto národního blahobytu.

„V prostředí přepychu a korupce, která vládla na královském dvoře, doléhala /na Daniela a jeho tři společníky/ silná pokušení.“21 Ale „na královský dvůr – mezi lidi, kteří neznali a nerespektovali Boha – je nepřivedla ani pýcha ani ctižádostivost.“22 „Jejich víru posilovalo vědomí, že je Bůh postavil tam, kde jsou, a že tedy konají Jeho dílo a plní uložené povinnosti.“23

Mnozí adventisté dnes ve svých zemích vykonávají věrně službu soudců, velvyslanců, starostů a primátorů měst, ministrů, nebo působí na jiných významných postech. Ať už křesťan slouží jako politický zmocněnec, vládní úředník, nebo je prostě běžným občanem, který má právo volit, ale také možnost se modlit (Jr 29,7), vždy má možnost oslavovat Boha; napomáháme-li prosazování spravedlnosti a šíření všeobecného blaha, poskytujeme tím Bohu příležitost, aby povolal další muže a ženy do věčného Kristova království.

Jane Sabes (Ph.D., Auburn University) je profesorkou politických věd na Andrews University. Předtím působila jako tajemník odboru zdraví a služeb obyvatelstvu ve státě Wyoming. Její korespondenční adresa: Berrien Springs, Michigan 49104, U.S.A. Email: sabesja@andrews.edu.

ODKAZY
1. Ellen G. White, Patriarchs and Prophets (Boise, Idaho: Pacific Press Publ. Assn., 1958), str. 368, 369.
2. -------, Prophets and Kings (Mountain View, California: Pacific Press Publ. Assn., 1947) str. 496-498.
3. Tamtéž, str. 607-610.
4. Tamtéž, str. 628.
5. Viz tamtéž, str. 601, 602.
6._______, The Great Controversy (Mountain View, California: Pacific Press Publ. Assn., 1911), str. 81-85.
7. http://en.wikipedia.org/wiki/Jehovah´s_Witnesses#endnote_w96_0601_1.
8. http://www.usccb.org/index.shtml.
9. http://thecatholicvote.org/.
10. Ronald F. Thiemann, Religion in Public Life: A Dilemma for Democracy (Washington, D.C.: Georgetown University Press, 1996), 169.
11. Ellen G. White, The Desire of Ages (Mountain View, California: Pacific Press Publishing Assn., 1948), str. 509.
12. _______, Signs of the Times, (December 04, 1907).
13. _______, Review and Herald, (March 30, 1911).
14. _______, Review and Herald (August 27, 1861); Testimonies for the Church (Mountain View, California: Pacific Press Publ. Assn., 1948), díl 1, str. 264, 534.
15. Arthur L. White, Ellen G. White: The Progressive Years 1863-1876 (Hagerstown, Maryland: Review and Herald Publ. Assn., 1986) str. 40 s dodatečnými odkazy na str. 34-44 a 99-109.
16. Ellen G. White, Fundamentals of Christian Education (Hagerstown, Maryland: Review and Herald Publ. Assn., 1923), str. 82.
17. _______, „Special Testimony Relating to Politics,“ Fundamentals of Christian Education (Hagerstown, Maryland: Review and Herald Publ. Assn., 1923), str. 475-484.
18. Madeline Albright, The Mighty & the Almighty (New York: HarperCollins Publishers, 2006), str. 104.
19. Ellen G. White, The Desire of Ages, str. 306.
20. David Easton, A Framework for Political Analysis (Chicago: University of Chicago Press, 1979).
21. Ellen G. White, Prophets and Kings (Mountain View, California: Pacific Press Publ. Assn. 1911), str. 482.
22. Tamtéž, str. 22.
23. Tamtéž, str. 493; viz též str. 494 a 497, 498.